Life Of Wonders

Zapíráme, že jsme unavení.

Zapíráme, že jsme vyděšení.

Zapíráme, jak moc chceme uspět.

A ze všeho nejvíc zapíráme, že zapíráme.

Vidíme jen to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. A ono to funguje.

Lžeme sami sobě tak moc, že za chvíli nám naše lži připadají jako skutečnost.

Tolik zapíráme, že nepoznáme pravdu ani když je přímo před náma.

Mám takový pocit.. A nevím, jak ho popsat.

Je to jako když k vám přijdou a vytrhnou vám z těla kus něčeho.

Něco mi chybí.

A to něco pro vás mělo nepředstavitelnou hodnotu. A najednou je to pryč.

Najednou to vídáte, ale už to není vaše a nepatří to k vám.

Ale to místo, které vám zůstalo prázdné, se pořád ozývá.

Pořád.

Není den, ani hodina, kdy by se neozvalo.

"Jsem tady a jsem prázdný."

A vy se ho snažíte zaplnit.

Zkoušíte všechno. Kamarády, kamarádky, nové potencionální partnery, kulturu, umění, spánek, seriály, běhání, vytyčení nového cílu, rodinu, nakupování, procházení, focení a ještě mnohem více.

A pomáhá to?

Samozřejmě, že ne.

Nic nepomůže. A proto musíte čekat.

Musíte čekat, protože jedině čas to spraví.

Během týdnů, měsíců a roků se najde možná někdo nebo něco, kdo vám to místo zaplní.

A vy budete zase moct žít naplno a s radostí.

Zatímco teď žijete s přetvářkou. Jste celé dny herečky. Ve dne to hrajete na celý svět. Říkáte: já jsem v pohodě a už jsem z toho venku. Hrajete, že se máte fajn a že vám všechny věci pomáhají a je to lepší. Ve skutečnosti to tak není. Protože jakmile jste v noci sami, tak to zase přijde a vy pořád neumíte pochopit důvod té ztráty.

Myslíte na to, kde byla chyba. Co se pokazilo?

Odpovědí je spoustu. Ale žádná není správná.

Dnes je to přesně měsíc.

A je to přesně tak, jak říkám.

Je to jako když vám uříznou nohy.

My jsme si byli tolik jistí, že to vyjde, že jsme se zapomněli snažit toho druhého milovat?

A byly ty chvíle, kdy jsme byli nesmrtelní. A bylo jich plno.

Po oslavě, kdy jsme seděli k ránu a ty jsi mě jen tak držel.

Na Oxford Street, když nám do očí svítilo večerní slunce. A my jsme věděli, že jsme jen my dva pro sebe. A šli jsme. A že to tak vždycky bude. Protože nikdo jiný se přece nemá tolik rád jako my dva.

Když jsme jeli tím autobusem a říkali jsme, že tím projedeme celý svět.

Anebo když jsem ti dala na tý oslavě pusu a ty jsi měl celý večer tvář od rtěnky.

A když jsme jen tak leželi na Parukářce a dívali se do Prahy a věděli jsme, že jsme na světě jen my.

Když jsem přijela z prázdnin a ty jsi mě jen tak dlouze objal a já jsem věděla, že jsem ti chyběla.

Byli jsme si téměř jistí, že to vydrží až do konce života a bylo jedno, že se ostatní smáli. My jsme to věděli.

Když do toho jeden vloží až moc ze sebe a tomu druhému nedovolí, aby ho miloval také tak.

Říkám upřímně, že nikdo mi nikdy neříkal, že mě má rád tak, jako ty.

U tebe jsem věděla, že to myslíš vážně.

Snažíme se slepit něco, co už nikdy nebude jako dřív?

Miluji Tě.

Jo, Jan Kaplický byl génius.

Všecko se proti nám spiklo. Svět je nelístostnej a lidi osamělý.

No, ono má štěstí asi hodně podob.

Někdy to může být večerní sluíčko, které vám svítí do obličeje.

A vy se nemůžete přestat smát.

Jen tak leží, popíjí a kouří. 

A je jí krásně.

A někdy je to tak, když víte, že vás má někdo opravdu rád.

Někdy zase tak, když se vám něco povede. A vy máte úspěch. A lidi vás oslovují a chválí.

Takové chvíle jsou vzácné.

Je jich velmi málo a dlouho se na ně čeká.

A lidi jsou krutý.

Občas neznají hranice, za které už by se neměli dostávat.

Občas je to hodně nepříjemný.

A já umim odpustit skoro všechno, protože už jsem taková. 

A pořád nemůžu věřit tomu, že lidi jsou zlý.

Ale nezapomínám na to, co udělali.

Bylo to až moc krutý a to jsem si nezasloužila.

A já miluju ty úžasně nadšený lidi.

Ty srdečný.

Kteří vás obejmou, když vás vidí a říkají: jsem tak rád, že tě vidím, Šárko.

Achjo, občas bych chtěla tyhle léta přeskočit.

A taky bych chtěla, abys mě měl doopravdy rád.

Krásné. krásné.

Barevné balonky skáčou po silnici a on při tom hraje na kytaru. Chceme žít. 

A taky jen tak sedíme u řeky.

Večerní sluníčko nám svítí do tváře.

Posloucháme My generation od The Who. Pak The Doors. Pak Arctic Monkeys. Pak Vypsanou Fixu. Pak Placebo.

A je nám výborně.

A pak chodíme po Praze a pobuřujeme lidi.

A je to super.

To je ta svoboda?

A nejlepší je, jak si vždycky říkám, že udělám tlustou čáru za minulostí.

Že začneme nanovo.

To stejně nejde.

Neumim to.

Nenechám za sebou jen tak. Všechny a všechno.

A chci tam zpátky.. tam na sever. Kde to bylo všechno jinak.

K těm milým lidem.

Tam nejsou žádné problémy a bylo nám pořád skvěle.

Jen já a ti moji tři pakouši.

Kde se každý usmívá a je tak hodný.

Můžeme projet celý svět tím autobusem.

A poslouchat tu neunavitelnou krávu.

A pořád se jenom smát.

V tu chvíli jsme byli nesmrtelní.

A co ty naše útěky od reality?

Veronika se rozhodla zemřít.

A tak.

Každý nějak utíká. 

A když je člověk až moc hodný, tak na to doplácí.

Haha.

A všechno je tak pomíjivé.

Štěstí odejde. Kamarádi odejdou. Partneři odejdou. Peníze zmizí.

Jsme vždycky sami.

Člověk prostě nemá přátel.

Jen jeho úspěch je má.

A lidi závidí. A vždycky budou.

A kdo je tady blázen?

Ten, kdo je jiný?

Ne. To rozhodně ne.

Největší blázni jsou ti, kteří odsuzují ty ostatní odlišné lidi.

Protože právě ti o tom životě vědi nejvíc.

Chci, aby všichni zjistili a poznali, že to není o tom si koupit mikinu od Retra za 2 tisíce. Jen aby ostatní viděli, že na to prostě mám. 

Co na tom sejde?

Peníze stejně ničí lidi.

Ničí vztahy.

Ze slušných lidí dělají otroky.

Kdybys kráčel po rovině, usilovně se snažil jít kupředu, a přesto bys nepostupoval, byla by to zoufalá věc; ale protože šplháš po strmém svahu, asi tak strmém, jako se ty sám jevíš při pohledu zdola, může být ta nemohoucnost způsobena také jen sklonem terénu, a nemusíš zoufat.

Jako cesta na podzim: jen ji čistě vymetou, už se znovu pokryje uschlým listím.

Z opravdového protivníka vejde do tebe bezmezná odvaha.

A to bylo to nekončící štěstí. 

Tam na Florenci, když jsem seděla na lavičce v metru a přisedlo si to nejkrásnější dítě pod sluncem.

A dávaly s babičkou dárek mámě.

To bylo právě ono.

Byla to nejveselejší část dne.

Věci nikdy nejsou takové, jaké si představujeme, že budou.

Lidé závidí.

Lidé lžou.

Lidé podvádí.

Lidé jsou zlí.

A je zvláštní, jak nám vždycky nejvíc záleží na někom, kdo nám pak nejvíc umí ublížit.

Právě proto je to pak taková rána.

Je pro to jediné řešení.

Nevázat se.

Vrány prohlašují, že jediná vrána by mohla rozbít nebesa. To je nesporné, není to však důkazem proti nebesům, neboť nebesa znamenají právě: nemožnost vran.

Dřív jsem nechápal, proč jsem na svou otázku nedostal odpověď, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát. Ale já jsem přece nevěřil, já se jen ptal.

Naše budoucnost je nejasná.

A ta nejistota nás neustále děsí.

Ve dne a v noci.

Někdy je to ale občas zábavné.

Někdy nám vlezou věci na mozek tak, že od nich už není úniku.

A když se tomu tak stane. Nesmíme to vzdávat.

Musíme se zbavit těch, kteří jsou pro nás nejvíc nebezpeční.

A to jsou zpravidla ti nejbližší.

Nevěřit lidem. Nikdy nevěřit.

Hlavu plnou hnusu a nenávisti sklonit na prsa.

Všichni se bojí odlišnosti.

Mají strach z rozdílů.

Jsou to slaboši.

Buďme jiní.

Bavme se těmi pohledy nudných lidí z ulice. Je to super.

Moskevský teror v metru.

Polsko má prokletý národ. Víra někdy může být hodně ironická.

Co se to tady na tom světě děje?

Zamilovala jsem se. V Anglii. Do Anglie.

Ale stejně – Irsko je Irsko.

Jednou tam budu žít.

Nemůžeme milovat bez bolesti, kéž bychom umřeli láskou, kéž bychom změřili utrpením její nesmírnost, neboť žádná radost nedosáhne dna. Jsme bez míry šťastni a tiskneme si ruce téměř zoufale; ty, zachraň mě, neboť miluju příliš. Mluvíme jen proto, aby nás to mlčení nezdrtilo velikostí věcí. Dobrou noc, dobrou noc, jak těžko je přetrhnout tu věčnost na kousky času!

Nemocná leží v posteli.

Neví, kde má ruce a kde nohy.

Už několikátou hodinu se tupě dívá do stropu.

Přemítá. Pořád dokola.

To nekonečné zklamání zahltilo celé její tělo.

Lidé už jsou takoví.

Zdá se nám, že je to vše tak složité.

Ale je to vlastně pořád o tom samém.

Dokola.

A jak někdo může být tak povrchní?

Dělá se mi z toho špatně.

A najednou umim nenávidět.

Z celýho svýho srdce.

Neskutečně a tak mocně.

Až se tomu sama divim, že jsem toho taky schopná.

Přijdou lepší časy a on se taky jednou objeví.

Teď si jdi jen za svym snem a neohlížej se.

Svět bude patřit těm, kteří umí myslet.

A těch už poslední dobou není mnoho.

Společnost upadá.

Nezdá se vám? 

Pane Kryle, potřebuji Vás poznat.

A také potřebuji Márdiho domů.

Márdiho a jeho kamarády.

Aby mi kdykoli zahráli antidepresivní rybičku.

Protože dno je dobrý na to, aby sis ho prohlídl.

A konečně zase včera.

Bylo to nejlepší odreagování.

Stát pod pódiem.

Koukat na něj.

Vědět, že je stejně divný člověk.

Blázni mívají nejčistší duše.

On je prostě úžasný.

A já na nic nemusela myslet.

Jen jsem měla zavřené oči.

Zpívala.

Tancovala.

A bylo mi vše jedno.

A miluju, když mám zavřené oči a svítí mi do nich světlo reflektorů.

Sem tam. Tam sem. A různé barvy.

A v noci jdu sněhovou vánicí domů jen v tričku.

A pak neslyším.

Je třeba pít.

Hodně pít.

Poslední dobou hodně hodně pít.

Proto přivítáme jaro flaškou v parku, že?

Budeme si tam jen tak lyžet v trávě.

Jen tak ležet.

Pít.

Kouřit.

Fotit.

Snít se zavřenýma očima.

A nemuset nic říkat.

Alkohol prohlubuje emoce.

Vážně.

A proto nám všem bylo ještě hůř.

Bylo to náročné.

A všechno je teď tak divné.

Mám neskutečný vztek.

Ani nejde říct jak moc velký.

A pořád říkám, že bych vám vytrhala vlasy.

Lidi jsou prostě zlí.

A né že né.

Každý to může udělat.

A né že né.

A můj návrat ze zasněžené slunné Itálie nic nevyřešil.

Spíš naopak.

Je to možná ještě horší. Protože jsem blíž.

Stejně jsem stále čekala, až se ozveš.

Ale člověk nemá doufat.

Doufání ho zničí.

Měl by jít za tím, co chce.

Přes mrtvoly.

Bez ohledů.

A řešit to pořád dokola?

Pořád.

Sem a tam. Tam a sem.

Přestaň ničit lidi kolem sebe. Vždyť nemusíš.

A ty víš, jak to je. Tak si to přestaň namlouvat.

A budu stále panda.

Ať chceš nebo ne.

A někomu je to prostě asi souzeno.

I když je to možná jen chabá výmluva pro někoho jako jsem já.

Ale třeba je to pravda.

Tak když budu sama, tak budu sama.

Možná je to lepší, než ze sebe dělat debila.

A je to tady, protože já jsem v tomhle prostě jiná. A nikoho takového neznám.

Možná je to takhle prostě nejlepší.

Možná radši budu žít ve snu.

A proč ten svět, který nosím v hlavě se ani zdaleka nepodobá tomu skutečnému?

Jsme snílci. A nedokážeme jednat.

Bojíme se. Stydíme se. A nemáme na to sebevědomí.

Je to tak a né jinak.

A co je komu po tom.

Milujte tak, abyste se nezamilovali, chcete-li být šťastni. 

Já bych to všechno zrušila.

A byl by klid.

A potřebuji odejít.

Jen sama. Do pustin.

No tak, pojď se mnou na ten beton. Protože dole jsou atomové kryty. A o všem mi vyprávěj.

Ukaž, co jsi opravdu zač.

Do you want the truth or something beautiful?

Stále a pořád. Nepřetržitě.

Hledáme to životní štěstí.

Sice se stále opakuju.

Ale ty chvíle. To jsou ony.

Kdy vlastně ani nevnímáme okolí, protože se soustředíme na něco uvnitř. 

Je to něco tak hezkého.

Jako když je nám s někým dobře.

Anebo když máme úspěch.

Anebo když máme cíl, ke kterému chceme za každou cenu dojít.

Svůj sen, který si chceme prožít.

A lidé jsou zlí.

Ať si řiká kdo chce co chce.

Nikomu stejně nikdy nemůžeme pořádně věřit.

A jediný, kdo nám může něco udělat, jsou právě lidi.

Možná bych někdy radši žila někde sama v pustině.

A chybíš mi. Vlastně teď zase jo.

Nikdy už to nebude jako dřív.

Co bylo, to už se nevrátí.

Ale mám nejhezčí vzpomínky.

Byly to nejlepší roky.

A nejlepší chvíle.

A my jsme byly nejlepší.

Nikdy nezapomenu na Emanuela a Emila.

To byli naši dva parťáci s rakovinou.

A věř tomu, že vzpomínám často.

Hodně často.

A ty časy, kdy mi kluk v XXXL mikině házel vajgly pod nohy, aby ohromil svou dívku, jsou pryč.

Ale byla to taky zkušenost.

Zkušenost, že když nevypadáme nebo se nechováme jako ostatní, tak jsme hned špatní.

Anebo divní.

A lidé mají pocit, že jsme méněcenní.

Přitom je to právě naopak.

Lidé, kteří mají odvahu jít proti proudu jsou ty nejsilnější.

Jít proti proudu.

Myslíte, že opravdu úspěšní lidé byli vždycky jako stádo? Ne. Jednou museli vystoupit z řad a udělat něco velkého a nečekaného. V jejich době možná nepochopeného a bláznivého.

Ale nikdy nic nedokážeme, pokud budeme čekat, že štěstí přijde za námi.

Musíme tomu štěstí jít taky trochu naproti.

Pracovat na sobě.

Možná to byly tehdy ty nejlepší časy. 

Možná jsem totiž opravdu věděla, co chci.

A taky jsem byla schopná sama sebe bránit, když ke mně byl někdo nespravedlivý.

Ne jako teď.

Teď ani nemám tu blbou sílu říct cokoli na svojí obranu. A radši se nechám zbytečně osočovat.

Ale na druhou stranu – ať si každý myslí co chce. Já tu pravdu vím. A ti, na kterých mi záleží taky.

A ty dlouhý noci, kdy nemůže člověk spát.

Protože pořád přemýšlí.

Stejně nikdy nic nevymyslí.

Myslím, že bych neměla nad věcma zdlouhavě uvažovat. 

Prostě jednat a během sekundy se rozhodovat.

A všude kolem je tak hrozně moc ironie.

Až se tomu musím smát.

Vlastně je to všechno dost úsměvné.

Kdybychom se tomu totiž odmítali smát a chtěli bychom nad tím vším brečet, tak bychom se snad zbláznili.

A možná se jednou upiju kafem k smrti.

A možná se jednou vyplní to, co jsem viděla.

A potřebuju nahého hubeného muže kouřícího cigaretu vedle obrovských oken do chladné zahrady. A foťák.

Bude to geniální.

Občas jsme tak naivní.

Což je vlastně taky úsměvné.

Protože věci nikdy nejsou tak, jak bychom chtěli.

A to zlo světa je všude kolem nás.

Zlo lidí taky.

Ale nesmí nás jen tak něco nebo někdo zastrašit. 

Nejsme přece sami. 

Máme sebe.

Michal je zoofil !

Pičus. A tak.

A tak nějak dokázat si překopat ty hodnoty.

Vědět, kam vlastně patříme.

A zkusit se začlenit.

Divný. Divný.

Bylo to zvláštní. 

Být na takový akci po takové době.

Dostalo mě to.

Možná chci zpátky tenhle život.

Koncerty, pivo, dredy, cigarety, pogo, kytary, rozhovory o něčem a nekonečnou pohodu.

Ty lidi jsou tam mnohem chytřejší.

A možná vědí o čem je život. Určitě víc než diskanti z Areny.

Neřešit, co má kdo na sobě a kolik to stálo.

Nemít potřebu ukazovat, jestli mám peníze nebo ne.

Prostě být. Ze dne na den.

A možná je lepší žít si ve snu. 

Ona tam bude v dlouhém tričku se zebřím vzorem jen tak sedět. Zebří tričko, které si koupila ještě v dobách, kdy měla kila navíc. Bude na ní volně viset. Bude mít vychrtlé nohy s červenými nehty. Až moc hubené a zanedbané ruce budou držet už několikátou cigaretu za ten den. Vedle ní bude ležet až moc silný a velký kafe. Jarní slunce jí bude svítit do tváře. Bude sedět na schůdku ve svém prázdném a až moc velkém bytě s dřevěnými parketami. Bude se dívat na všechny ty fotografie, které nafotila a byla díky nim úspěšná a stejně bude mít nekonečný pocit prázdnoty a osamělosti. Možná je to umělcům souzeno. Možná i těm pseudoumělcům. Bude mít jen unavený a prázdný pohled.

Laura Brownová: Když nenalézáte sama sebe, máte pocit, že se musíte zabít.

Virginia Woolfová: Klid nikdy nenajdeš tím, že se vyhneš životu

Richard Brown: Paní Dallowayová stále pořádá večírky, aby přehlušila ticho.

Leonard Woolf: Proč musí někdo umřít?
Virginie Woolfová: Leonarde?
Leonard Woolf: Ve tvé knize musí někdo zemřít. Proč?
(Virginie se podívá zvláštním pohledem na Leonarda.)
Leonard Woolf: Dávám ti hloupou otázku?
Virginie Woolfová: Ne.
Leonard Woolf: Zapomeň na to, je to hloupá otázka.
Virginie Woolfová: Ne tak docela...
Leonard Woolf: No?
Virginie Woolfová: Někdo musí umřít, aby si ho lépe pamatoval ten, kdo bude žít dál. Je to kontrast.

(Dopis Virginie Leonardovi.)
Virginie: Drahý Leonarde... podívej se životu do tváře... vždycky... se dívej do životu do tváře... a chápej ho takový jaký je... a na konci ho pochopíš... a miluj ho takový jaký je... a pak ho nech jít.

A teď to nejsilnější. 

Kdy mi vždycky mrazí v zádech.

A ohromeně koukám.

(Richard si sedá do otevřeného okna.)
Richard Brown: Obávám se, že nebudu moci jít na ten večírek, Clarisso.
Clarissa Vaughanová: Ten večírek... Na něm nezáleží.
Richard Brown: Byla jste na mě tak hodná, paní Dallowayová. Miluji vás.
(Pohlédne z okna dolů a promluví zpátky ke Clarisse.)
Richard Brown: Nevěřím, že by mohli být dva lidé šťastnější než jsme byli my.
(A vypadne z okna.)

Už žádné hádky.

Už žádné scény.

Už žádné nevysvětlené a nevysvětlitelné věci.

Svět je zvláštní. Mad. Mad. Mad.

Jedu pryč.

Odjíždím světe.

Chci všechny a všechno spasit.

Věci by měly být jednnodušší.

Až příliš často jsou věci, jež chcetme, nejvíc právě ty, které nemůžeme mít. Touha nás nechává se zlomeným srdcem...vyčerpává nás. Touha nám může zničit životy. Ale stejně nesnadné jako může být něco chtít... Lidé, kteří trpí ze všech nejvíc jsou ti, kteří nevědí, co chtějí.

A?

Budeme siláci.

A že věci občas nejsou takové, jaké se zdají?

Ale jo, jsou.

Všechno je tak jasně průhledné.

Vypnout tak všechny a všechno.

Even if you fall, try again. Fall again. Fall better.

NIN – Hurt

Pocítila jsem tu obrovskou možnost. Znáte ten pocit?

Myslela jsem si, že je to začátek štěstí.

A určitě ho bude mnohem víc.

Nenapadlo mě, že to není začátek.

To už bylo to štěstí.

To byla ta chvíle.

Ano, právě tehdy.

Miluji, miluji, miluji.

A to je to o čem pořád mluvím.

Ta chvíle.

A jedna zase byla.

Tu noc předtím rozbil plno věcí a snů. A kdyby věděl, kolik toho pro něj bylo proplakáno. Ve dne i v noci. Možná by se zachoval jinak. Ale my jsme srabi. Ukazovat někomu, že ta ztráta nás bolí. Chceme být siláci, ale je toho na nás prostě moc.

A pak když přišel, protože viděl to neštěstí.

Přesně pro tyhle chvíle jsme tady.

A přála jsem si, aby to bylo až do nekonečna.

Aby tohle dělal častěji.

A chtěla jsem ti toho tolik říct.

A někdy jsem možná až moc naivní.

A ty pohledy mě vraždí.

Bolí to, bolí to.

A někdo mi říkal, že bychom se neměli trápit věcmi, které nemůžeme změnit. 

Jde to vůbec?

Všechno je tak falešné.

Chodíme kolem lidí. Vypadají jako němé tváře.

A když se lidé milují, tak proč nemůžou být spolu?

Chci odjet. Hodně daleko. 

Daleko od všech lidí.

A jen tak si být. Sám se sebou. 

Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají. Andy Warhol.

Zapíráme, že jsme unavení. Zapíráme, že jsme vyděšení. Zapíráme, jak moc chceme uspět. Vidíme jen to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. A ono to funguje. Tolik zapíráme, že nepoznáme pravdu ani když je přímo před náma.

Život jde dál i bez tebe.

A někdy si neuvědomíme, co pro nás znamená. Pořád si nalháváme, že to nic není. A pak když přijde ta chvíle a někdo to řekne. Tak je to jako rána z nebe. Nechceme o tom s nikým mluvit. Jsme srabi. Jo, jsme. A veliký. A co dál? Co teď? 

Pořád se snažíme nalézt ty chvíle.

A jedna byla. Opravdová. Bylo to 5. prosince kolem 4 ráno. A  to bylo přesně to štěstí, o kterém pořád mluvím. To byla ta chvíle, kterou pořád hledáme. Přesně ona. Větší štěstí už není.

Budeme svoji.